14. 3. 2021
Osobnost č. 4 Ing. LADISLAV ŠUPKA
Zpracovala: Tereza Omelková, 9. C
Ladislav Šupka se narodil 15. srpna 1940 v Uherském Hradišti do rodiny stavitele Ladislava Šupky a učitelky Květoslavy Šupkové. Když mu bylo pět let, sovětští dělostřelci zasáhli při osvobozování jejich dům granátem. Šupkovi žili na samém kraji města a kolem zahrady měli vysázené topoly, čehož později využili osvoboditelé k tomu, aby pod nimi ukryli dělostřeleckou baterii. Nějakou dobu pak vojáci u rodiny pobývali.
Během studia na Jedenáctileté střední škole Uherské Hradiště zažil Ladislav Šupka vyloučení dvou studentů, kteří v roce 1956 kritizovali krvavý zákrok Sovětů proti Maďarské revoluci. Kvůli třídnímu původu jej opakovaně nepřijali na medicínská studia. Dostal však možnost vystudovat Provozně ekonomickou fakultu při Mendelově univerzitě v Brně. Když se zde chtěl ucházet o místo ve studentské samosprávě, stranická komise mu vystavila takový posudek, že mohl být vděčný, že ho ze školy nevyloučili.
Po vojně nastoupil v roce 1965 do jednotného zemědělského družstva (JZD) v Újezdci u Luhačovic jako agronom. Zde se v praxi setkal s absurditou režimu, který kvůli plnění plánů nařizoval setbu plodin i tam, kde pro to nebyly vhodné podmínky. Přes všechny špatné zkušenosti vstoupil v roce 1967 do Komunistické strany Československa. Nadchly jej reformní myšlenky šedesátých let a těšil se, že bude moci stranu měnit zevnitř. Záhy však přišel 21. srpen 1968. Při prověrkách, které následovaly, vyjádřil Ladislav Šupka nesouhlas se sovětskou okupací, a byl proto ze strany vyloučen. V roce 1971 přestoupil do Bystřice, kde se úspěšně podílel na přípravě osevních plánů při slučování menších zemědělských družstev. Vedení mu ale sdělilo, že jakmile se najde vhodnější kádr, bude muset místo opustit. Výpověď podal sám a od roku 1975 pracoval v Agrochemickém podniku Staré Město u Uherského Hradiště, kde setrval až do roku 1990.
Během sametové revoluce se zapojil do činnosti uherskohradišťského Občanského fóra a při personálních změnách na městském národním výboru mu bylo nabídnuto, aby zde nastoupil jako místopředseda. V roce 1990 se stal starostou Uherského Hradiště. Funkci vykonával dva roky, v městském zastupitelstvu pak setrval až do důchodu.
Příběh Ladislava Šupky je velmi zajímavě zpracován na stránkách pametnaroda.cz.
ODPOVĚĎ NA EMAIL
Terezko,
nejsem pravidelným uživatelem Facebooku apod., takže až dnes jsem našel Tvou zprávu. Rád odpovím, doufám, že ještě není termín zmeškán. L. Šupka
Do sborníku UNESCO
Snad nebude na závadu, když opomenu položené otázky a zkusím své vzpomínky shrnout:
V září 1946 jsem nastoupil své vzdělávání v 1. třídě národní školy, která byla rozdělena na dívčí a chlapeckou. Dodnes rád vzpomínám na paní učitelku Libuši Krčmovou, specialistku na prvňáčky, která se mnou měla dost problémů, protože leváctví se tehdy netrpělo a mé grafické projevy tomu odpovídaly. Chodil jsem do školy rád. Bydleli jsme totiž za městem, nikde žádný kluk, a tak jsem tam nacházel první přátelství.
Vyučování bylo z dnešního hlediska konservativní – černá tabule, křída, houba, používali jsme namáčecí pera, plnicí pera byla povolena snad až ve třetí třídě, byl jich ostatně nedostatek, propisky neexistovaly. Na zájmové aktivity podporované a provozované ve škole se nepamatuji. Do doby zákazu Junáka jsem chodil do oddílu vlčat, později byl všeobecně zaveden Pionýr, od druhé třídy hudebka, absolvoval jsem na klavíru. Sport nikdy nepatřil k mým prioritám.
Na II. stupni byla naše třída pro nedostatek místa umístěna do budovy obchodní akademie. Pouze však na dva roky, neboť nastala reforma nechvalně známého ministra Zdeňka Nejedlého a do školy na Komenského náměstí byla umístěna jedenáctiletá střední škola, zatímco do historické budovy gymnasia byla určena osmiletka.
Takže jsem ze druhé „měšťanky“ přešel do 8. třídy na osmiletku, tentokrát již do koedukované třídy, poprvé v životě s děvčaty. To byl školní rok 1953/54. Přesto, že společenská atmosféra houstla a všeobecná posedlost kádrováním se nevyhnula ani žákům a učitelům, rád na ten ročník vzpomínám. Naším třídním byl Vojtěch Kadlčík, jeden z nejlepších kantorů, které jsem potkal.
Do budovy dnešní ZŠ UNESCO jsem se vrátil v dalším školním roce na jedenáctiletku, ale to je již jiná kapitola. V roce 1957 jsem tam maturoval.
Až po mnoha letech jsem se do školy vracel, vesměs pracovně, kdy jsem působil na radnici – při dostavbě tělocvičny a dalších stavebních akcích, při 90. výročí školy a taky jako otec dvou dětí a dědeček třech vnuček, z nichž poslední opustila ZŠ UNESCO ve školním roce 2019/2020.
Ing. Ladislav Šupka
