Naše poslední dny na ZŠ UNESCO. Budeme brečet, bilancovat, radovat se, odpouštět nebo neodpouštět? Nebudeme ani jedno! Vydáme se na tradiční pochod do Kunovčáku a všechno, co se má na konci roku stát, se určitě stane.
A taky stalo. Začátek týdne byl horký jako vařící voda. Třicetistupňová vedra v Kunovském lese slibovala dvojí potěšení: kvalitní opálení do červena na přímém slunci nebo vyhladovělé komáry ve stínu. Každý z naší nezapomenutelné 9.C si vybral podle toho, co měl raději. A tak jsme se aktivně věnovali odpočinku při pikniku u dětského hřiště. Po asi hodině čistého času, který – upřímně řečeno – moc neubíhal, jsme se rozhodli – tedy my, učitelky, jsme jednohlasně rozhodly za celou skupinu – protáhnout ještě trochu těla malou procházkou kolem Moravy. Někteří žáci protestovali již na místě, další po 5 minutách chůze a po celých 100 metrech před osmitisícovým kopcem kunovského nadjezdu už protestovala celá skupina.
Kdo dostal ten báječný nápad vydat se zkratkou k Moravě ne po cyklostezce, ale přes les – to už nevím. Faktem zůstává, že jsme se ztratili už při první odbočce v lese. Dokud nás někam vedla vyšlapaná cesta, tak to ještě šlo. Jakmile ale pěšina skončila a my se ocitli uprostřed lesa – paní učitelka s cyklistickým kolem, Valča v otevřených botkách na vysoké platformě a Kryštof v žabkách, panika vzrůstala. Za pokřiků: „Já jsem říkal, že sem nemáme chodit!“, „Ví někdo, kde jsme?“, „Paní učitelko, to nemyslíte vážně!“ jsme krok za krokem pokračovali směrem, kde jsme tušili, že je Morava. Marek na mobilu zjistil, že jdeme úplně blbě, a když paní učitelka Blaženka naznala „Že ta Morava už musí být kousek“, skončili jsme uprostřed lesa s možností jít dále buď kopřivami, nebo kopřivami. Nálada byla na bodu mrazu.
To by ale nebyla 9.C, kdyby se nedržela hesla „Nač vlastně v půli vzdávat mač,“ a tak jsme pokračovali. Kluci si krátili cestu házením šneků holkám na trička, které pak paradoxně svým během motivovaly celou skupinku, podobně jako komáři, k rychlejšímu pohybu problematickým terénem. Ti v kunovské džungli žrali fakt neskutečně. Když už i ti největší optimisté začali pochybovat, zda stihnou oběd ve školní jídelně, když si paní učitelka Blaženka sebekriticky kladla otázku, proč si vlastně brala kolo, a Markův mobil hlásil, že řeka je kilometr daleko, vyšli jsme u Moravy.
Úleva byla téměř hmatatelná. Pofukující větřík přinášel příjemné ochlazení a bezpečnou cestu zpět do naší „alma mater“.
Máte po přečtení pocit, že právě sledujete pořad „Věřte – nevěřte“? Tak tento příběh se skutečně stal! A když se ze školní vycházky stane pár kroků od školy „kurz přežití“, co všechno zažijeme během zítřejšího výletu vlakem do Luhačovic? Na to se ani neodvažuji pomyslet.
Romana Přikrylová
třídní učitelka skvělé 9.C :-)
